Počátek ženských spolků v českých zemích

zensky spolek

První ženská společenství měla jednoznačně dobročinný charakter a vznikala většinou při kostelech či klášterech a měla podobu bratrstev. Ženy se zde sdružovaly podle potřeby, ale převážně bez konkrétních a kodifikovaných regulí. Nejstarší spolky byly profesní a tudíž výhradně mužské.

Ženským nejstarším  spolkem na našem území byla podle Jungmannovy zmínky,  Jednota paní a dívek ku podporování ženské umělosti, založená v Praze 1813. Charitativní činnost, ať již jakkoliv zaměřená, umožňovala ženám veřejně vystupovat a také se scházet. I z psychologického hlediska bylo pro mnohé nezanedbatelné,  že se mohly bez problémů dostat z domova bez doprovodu manžela. Navíc „lidumilná“ činnost byla veřejností oceňována a sloužila ke cti i manželům, kteří činnost svých manželek tolerovali. K vedení podobných aktivit bylo třeba žen vzdělaných, s rozhledem a patřičnými styky. Bylo nutné k „činům lásky“ (tj. lidumilství, filantropii, charitě apod.) vést a vychovávat také dcery a v 19. stol. začíná být veškerá veřejná činnost filozoficky podložena a spojována s prací ve prospěch národa a s tím souvisejícím zájmem o politické dění.

V roce 1848 byl založen první historicky doložený spolek Sestry Slovanské čili Spolek Slovanek, jehož činnost byla rovněž velmi časově omezená, protože politické utužení po potlačené revoluci veškeré náznaky občanských svobod potlačilo.

V roce 1851 byl založen Spolek sv. Ludmily, který měl podporovat vdovy a v jeho čele stála hraběnka Kristina Schönbornová.  Spolek hmotně podporoval nemajetné ženy, pro chudé dívky organizoval kurzy šití a rovněž podporoval chudé rodiny, které neměly v Praze domovské právo. V roce 1865 do spolku vstoupila známá pražská filantropka Marie Riegrová. Ta se již od roku 1859 snažila založit ženský vzdělávací spolek, který by ženy seznamoval s péčí o děti, hygienou, psychologií, estetikou, etikou, literaturou apod. I když její úsilí nebylo korunováno úspěchem, na myšlenku nezapomněla, a s nadšením se pustila do činnosti v rámci Spolku sv. Ludmily. Obcházet zámožné rodiny s žádostí o příspěvek ji neuspokojovalo, a proto se rozhodla při spolku vytvořit školu pro dívky, kde by se adeptka mohla vyučit nějakému ženskému řemeslu. V lednu 1865 seznámila své přátele se záměrem a v květnu začal první kurz šití, kreslení a rytectví, emailérství a účetnictví. Problémem bylo, že adeptky měly jen chatrné vědomosti a měl to vyřešit doplňující kurz literních předmětů. Dalším problémem byl nedostatek míst pro absolventky, které se zdály být konkurencí mužským zaměstnancům. Paní Riegrová proto navrhla kurz pro typografky a to vyvolalo u členek spolku zděšení nad případnou morální zkázou. Při spolku tedy zůstaly jen kurzy šití a malby na sklo a porcelán. Nakonec však došlo ve spolku k názorovým neshodám, paní Riegrová spolu s tajemnicí A. Srbovou vystoupily a spolek se vrátil k podpoře chudiny, vánočním nadílkám a kurzům šití, které byly doplněny o přednášky z literních předmětů.

V roce 1868 přinesly Národní listy zprávu, v níž známé osoby zakládaly další instituci: „Jednota dam „ku podporování blaha v rodinách přiměřenějším vychováním mládeže“ zřizuje se v Praze. Myšlenku a podnět k jednotě té zavdala paní Fr.Sv. Amerlingová, jednota pak trvá pod protektorátem J.Em. kardinála arcibiskupa pražského a paní hraběnky Schönbornové. Vedle stanov, již roku minulého stvrzených, klade si jednota za účel: „docíliti přiměřenějšího vychování mládeže na základě mravně-náboženském“, což státi se má jednak poučlivými přednáškami pro panny, matky a vychovatelky   a sice o tělesném vychování, o duševním, o mravně-náboženském vychování, o krasovědě atd.; jednak založením knihovny, „složené z poučlivých děl, za jejichžto přiměřenost v náboženském i politickém ohledu každý předseda ručí.“ …. K přednáškám shromažďuje se jednota od začátku listopadu do konce dubna každým rokem dvakráte za měsíc. Každé takové přednášce jest zástupce pana arcibiskupa, zvolený to od jeho Eminence „předseda kněžský“, jenž spolu jest údem ředitelstva a rádcem jednoty…. Přednášky odbývati se budou v místnostech průmyslové jednoty u sv.Havla.“

Na to navázal Spolek paní sv.Anny, který zakladatel Karel Slavomír Amerling chápal původně jako instituci zajišťující pod patronací Průmyslové jednoty vzdělávací kurzy pro pražské měšťky. Roku 1871 se zaměření spolku změnilo a Amerling ze spolkových  prostor vytvořil azyl pro choromyslné. Zájem byl takový, že na Amerlingův popud dámy z nejvyšších šlechtických kruhů a ženy průmyslníků zakoupily Šternberský palác na Hradčanech a ústav byl na počest hraběnky Ernestiny Desfours-Walderodové nazván „Ernestinem“. V čele spolku stál císař František Josef I. s deseti arciknížaty, kardinál Schwarzenberg a další nobilita; předsedkyně Ernestina Auerspergová vedla výbor, kde bylo i několik žen neurozených, mimo jiné i vdova po zakladateli Svatava Amerlingová.

Je jisté, že ještě na počátku 60. let 19.st. nebylo v Praze dostatek spolků, které by uspokojovaly narůstající zájmy dívek i vdaných žen. Touha po vzdělání i po tom být užitečná a sloužit tak národu byla pod vlivem sílících národnostně uvědomovacích snah stále intenzivnější. Jakmile to politické podmínky dovolily, začaly spolky a instituce využívat možnosti práva spolčovacího a velmi záhy se začaly prosazovat i ženy.

Právě v posledních třiceti letech 19. století vznikly ženské spolky a organizace, které ukázaly cestu a směr dalším. Po Americkém klubu dam (1865), Ženském výrobním spolku (1871), Minervě (1890) a Ústředním spolku českých žen (1897) spěl již vývoj k Ženskému klubu českému (1904), Výboru pro volební právo žen (1906) až vyvrcholil v r. 1923 v Ženské národní radě. Kromě těchto základních institucí však vznikaly i ženské odbory mužských spolků a instituce charitativní a  podpůrné, které sehrály svou roli, protože přinášely realizaci stovkám národnostně i sociálně uvědomělých žen. Podobně jak nové zákony umožňovaly ženskou práci, tak rostly i profesní a stavovské spolky; např. r. 1869 byla umožněna ženám profese učitelek (Spolek českých učitelek založen 1874) nebo r. 1872 mohly být ženy přijímány k poštovní službě. Spolky a organizace velmi úzce reagovaly na politický i hospodářský vývoj společnosti. Jejich zaměření tak vedlo od charitativní pomoci, přes národnostní uvědomění, vzdělání, profesní specializaci až po politickou angažovanost.

Milena Secká, NM-Náprstkovo muzeum

Poznámka redakce:

PhDr. Milena Secká, CSc. je vedoucí knihovny Náprskova muzea v Praze, kurátorka mnoha zajímavých výstav tohoto muzea a znovuzakladatelka Amerického klubu dam, o němž v této rubrice ještě uslyšíme.

Doporučujeme k přečtení také knihu Mileny Secké, Ludmily Sochorové a Ireny Štěpánové

Ženy rodiny Náprstkovy, Argo, edice: Ecce Homo; 2001

Chcete se vyjádřit k tématu? Přidejte váš názor.

Přidat komentář