Emanuela Blažková, farářka s moravským Slováckem v krvi

emanuela blazkova

S Emou Blažkovou, farářkou Církve československé husitské, se známe už několik let. Musím se přiznat, že jsem se nikdy nepotkala s duchovním, který by měl takový smysl pro humor, uměl by trefně glosovat, nebál se píchnout do vosího hnízda a ještě spontánně vymýšlet různé legrácky a poťouchlosti. Ema sama přiznává, že není příliš konvenční tvor

Proto i náš rozhovor se v tomto duchu nesl…

Máš s tím někdy vnitřní rozpor?

Nemám.

Myslím, že obecná představa o duchovním je taková, že to musí být především  důstojný a spíš odtažitý člověk.

U mě se to změnit nedá, protože já mám krev moravského Slovácka a přece jen ti moravští Slováci jsou takoví zvláštní lidé. Prostor pro humor a určité pošťuchování a ironii tady jsou. Maminku jsem měla čistou Slezanku a řekla bych, že se to ve mně malinko bije. Od maminky jsem dostala do vínku docela veliký pocit zodpovědnosti a starostlivosti. Po otci mám zase křidélka a když už je moc těch starostí, tak se ráda vznesu nad ně. A dívám se, někdy s blahosklonným úsměvem, na celé dění a celý život, protože já si tak představuji Pánaboha.  Když se dívá na nás, jak na některé věci dáváme veliké důrazy a ony jsou naprosto nepodstatné, a pak podstatné věci nám v životě unikají, tak buď pláče nebo se na nás dívá blahosklonně. Jiný postoj si neumím představit.

Když už jsi zmínila rodiče, můžeš nám trochu představit zákulisí svého života? Kde ses narodila?

Narodila jsem se v Opavě, moje maminka byla vychována jako schovanka a tatínek byl ten moravský Slovák. Maminka měla polské rodiče. Chodila jsem v Opavě na základní školu a pak jsem vystudovala gymnázium. Když mi bylo čtrnáct let, potkala jsem se s farářem z naší církve, který byl velmi přesvědčivý. Můj tatínek byl velký antikomunista, který nás od rána do večera krmil tím, že komunisté musejí brzo skončit. Byla to až taková forma nenávisti. Tatínek byl úředník z řemeslnické rodiny, kterou oslovila idea komunismu; ale jako pětadvacetiletý –  třicetiletý prohlédl a tu ideu v sobě opustil. Cítil se jaksi zklamaný a podvedený. Tu stranu neměl rád. A když jsem se v těch čtrnácti letech potkala s naším farářem, tak jsem velice zahořela. Opravdu velice. Protože jsem slyšela slova, která jsem předtím neznala. Pak, když jsem se hlásila na teologickou fakultu, můj tatínek řekl: „Já jsem rád, že aspoň někdo z rodiny se těm komunistům postaví!“ Já jsem mu na to odpověděla: „Táto, víš, kdyby to byl jediný důvod, proč bych měla jít studovat teologii, tak by to bylo hrozně málo.“ Maminka byla husitka, velice poctivá, věrná, neohrožená – co na srdci to na jazyku. A tatínek byl trošku liška.

Tatínek byl taky husita?

Ne, on byl tzv. vlažný katolík. Byl lidový muzikant, hrál na spoustu nástrojů, chodíval po kostelích, hrával o svátcích, ale jinak o kostel nezavadil. Byl však dost filosoficky laděný; když jsem pak studovala teologii, on si spolu se mnou pročítal některé spisy a když už jsem potom byla farářkou, začal docházet do našich společenství a v podstatě se v naší církvi zabydlel. Řekla bych, že na sklonku života byl husitské církvi hodně blízko.

Máš nějaké sourozence?

Mám dva bratry.

Byli jste vychováváni v husitské víře odmala?

Maminka na nás byla víceméně sama, protože tatínek byl typ člověka, který neuměl uživit rodinu. Tatínek byl motýl. On byl pro legraci. My jsme si s naším otcem nesmírně nahráli a hodně jsme se nasmáli. Byl nadaný výtvarně, muzikantsky a všelijak jinak, ale nepřevzal nikdy skutečnou odpovědnost za finanční stav rodiny. Moje maminka byla taková velmi čitelná, poctivá a hluboce věřící, takže myslím, že ten duch rodiny byl dobrý a otevřený.  Moji rodiče spolu hodně mluvili, a to je základ všeho. Tatínek jako mladý vstoupil do komunistické strany a pak z ní v padesátém třetím s rachotem  sám vystoupil, protože byly prověrky a on se nechal slyšet, že ho prověřují bývalí kolaboranti. Legitimaci jim tehdy hodil na stůl, a  to potom kádrově poznamenalo i nás. Na gymnáziu jsem byla dobrá studentka, ale v závěru studia  se učitelé kvůli mně sešli a dlouho se radili, jestli mi dají doporučení, abych mohla někam na vysokou školu,  protože jsem přece jen měla ten kádrový škraloup.

Chodili jste pravidelně na husitské bohoslužby?

Až od těch mých čtrnácti let, protože tím, jak byla  maminka na nás tři děti sama, byla myslím  hodně uhoněná. Tatínek domů nosil opravdu málo peněz. Maminka byla švadlenka, tak šila po nocích a měla v tomhle směru život krušný.

Měla jsi problémy, když ses hlásila na teologickou fakultu?

Já jsem to neudělala tak jednoduše. Já bych se na tu teologii byla nesměla vůbec hlásit, tak jsem to vyřešila tím, že jsem se hlásila nejdřív do Brna na filosofii. Když mi přišlo pozvání ke zkouškám, tak jsem jim napsala, aby byli tak laskavi a tu mou pozvánku postoupili na teologii.

To tehdy bylo možné?

Já jsem se o to pokusila, ale oni to udělali úplně jinak. V intencích toho, co se tehdy dělalo. Takže tu přihlášku poslali zpátky na MNV a do školy s nějakým přípisem, a bylo to shodou okolností v den, kdy jsem maturovala, takže se to provalilo, že nechci na filosofii, ale na teologii. A já jsem pak měla tu nejzajímavější maturitu za poslední desetiletí. Maturovala jsem jako poslední, protože jsem si vzala latinu, a kdo ten den byl z  kantorů ve škole, tak se na mě přišel podívat jak na zvířátko. Učitelé se rozdělili na dva tábory. Jedni mi viditelně drželi palce a druzí mě proklínali. Moje třídní učitelka si mě později povolala a říkala mi, že mně přeje, abych pro to, jakou jsem si zvolila životní dráhu a světový názor, nikdy neměla děti, abych tu ideologii nemohla šířit.

Jak jsi něco takového ve svých osmnácti letech vnímala? Uvědomovala sis, v jaké době žiješ a jak ti zasahuje do osobního života?

Já jsem si to uvědomovala hodně. Myslím, že jsem byla dost vnímavá vůči pravdě a lži a hlavně mi v osmašedesátém už bylo patnáct. Přišlo jaro, uvolnění, všechno bylo krásné a já jsem přecházela ze základní školy na střední. Najednou jsem viděla, jak se to všechno zase stáhlo a utáhlo, jak lidé mají po několika měsících zase úplně jiný názor.

Jak ses pak na té teologii cítila?

Řekla bych, že jsem ta studentská léta na fakultě prožila osobně velmi šťastně. V té době nám přednášely „špičky“ naší teologie – Trtík,  Mánek, Kaňák… Byla jsem velmi šťastná, že jsem tam byla zrovna tehdy. Byli jsme na tehdejší poměry velmi silný ročník. Bylo nás šestnáct. Školu nás ale dokončilo jen osm.

Co tě čekalo potom?

Odešla jsem na svou první faru v Šumperku. A první fara je jako první láska, je nejvíc do srdce zapsaná. Nebyla jsem v Šumperku dlouho, jen dva roky, protože si mě tam přišel vyzvednout mládenec, s kterým jsem se potkala už tady v Praze. Vdala jsem se a odešla za mužem do Prahy.

Tvůj muž asi není husitským farářem, že?

Ne. Má civilní povolání, je ekonom.

Neměl nikdy problém přijmout tě i s tím tvým úřadem?

Měl. Veliký. Manžel je z vlažné husitské rodiny a nebyl ve víře nikdy vychován, ale řekla bych, že mu všechno kolem mě bylo velmi sympatické. Je to člověk hluboký. Mám pocit, že chtěl poznat, co to znamená, když je někdo věřící člověk, a přerostlo to v lásku, takže mu nezbylo, než si mě jednoho dne vzít…Samozřejmě to teď všechno zlehčuju. V životě jsem udělala rovnítko mezi manželstvím a svěcením. Jsou to dvě služby a já se snažím, aby si nekonkurovaly. Aby ve mně byly harmonicky a poctivě zastoupeny. Brzo poté, co jsem za mužem odešla do Prahy, jsme měli dvě děti, takže jsem s nimi byla zpočátku doma, než jsme se naučili spolu žít a než jsme spoustu věcí vyřešili.

Pamatuješ se na svou první bohoslužbu?

Pamatuji se na svou první službu věřícím, a to bylo ještě v čase, kdy jsem byla bohoslovka. Dávala jsem požehnání při diamantové svatbě. Byla jsem mladé kuře. Velice poctivě jsem si připravila tu svou řeč a když jsem pak před nimi stála, tak jsem si říkala, ty jsi ale bláhová, co jim chceš říkat, vždyť oni mají za sebou celý život…ale ti lidé byli tak milí, vděční. Ten pocit mě pak provázel delší dobu při studiu bohosloví. Pamatuji si, že jsem těsně před svěcením byla za profesorem Trtíkem a řekla jsem mu, že považuji za absurdní, aby absolvent šel hned za oltář a kázal moudra, která má vyčtená. Jak k tomu ti lidi přijdou! On se tehdy velmi srdečně zasmál a odpověděl: Emanuelo, nebojte se, oni vás přijmou s láskou a všechno vám odpustí.

Co se na té teologické fakultě jako farář vlastně naučíš?

Měla by ses naučit vysvětlit a obalit skutečnost víry do slov. Vysvětlit na životních situacích, co to znamená mít víru. Z pozice víry se dívat  na život a vysvětlit ho. Myslím, že to je to nejcennější.  Za dogmaty jsou někdy schované úžasné myšlenkové pochody, ale naučila jsem se, že dogma rozděluje lidi. Dogmata byla často příčinou toho, že byly náboženské války, a do dneška nás to dělí.

A co do služby dáváš ze sebe samé?

Ze sebe samé tam dávám sebe samu. Moje služba je o tom, že s  lidmi chci chválit Boha, zpívat Bohu, ptát se ho na různé věci a protože jednou z forem služby je sestavit kázání, promluvu, tak v té promluvě také řešit nějakou aktuální otázku. V biblických  textech najít to, kde mají přesah do dnešní doby, jak se nás týkají.

V čem je rozdíl, když je duchovním muž a když je duchovním žena?

Když muž přijde domů, tak ho tam čeká pečující manželka, v  kostelích se  zase o praktické věci postarají  sestry …kdežto když jsi žena, tak v praxi to vypadá tak, že se staráš o faru, potom se předpokládá, že jako praktická ženská i řadu věcí zastaneš za pomocnice okolo fary, a doma máš další směnu. Potom se na to, čemu se říká studium a hluboká kontemplace, nedostává tolik času, protože den má pouze 24 hodin a nejde nastavit.

A tím jsme už blízko otázky, z čeho se skládá tvůj den. Co všechno jsou tvé povinnosti od té chvíle, co se probudíš?

Začínám jako matka, přes den působím farářsky  a končím jako manželka. Bydlíme na venkově a máme psa a kočku. Pokud není manžel doma, tak začnu venčením psa brzo ráno. Dvě děti už máme dospělé, žijí si svým životem, jedna dcera už má svou rodinu. Ale máme ještě hošíka, takže mě čeká vystrkat ho do školy a pak přijedu na faru. Tři dny mám vypsané návštěvní hodiny pro příchozí. Na to je fixní čas, ale pak už jsem jako farářka volná, abych si mohla věci řešit podle potřeby. Fara totiž znamená nejen určitou administrativu, ale především  návštěvy  lidí doma a v nemocnicích, a kromě bohoslužeb také společná setkávání různých skupin, např. biblické hodiny s dospělými, setkání rodičů s předškolními dětmi, různé výlety, přednášky či koncerty. A samozřejmě jsou zde také křty, svatby a pohřby a přípravné rozhovory ke svátostem. Někdy přijdu domů v osm večer a faru si ještě nesu s sebou. Ale někdy je to volnější.  Jediný den, který si tvrdě vyhrazuji pro sebe, je sobota. A to proto, aby se mi nerozpadla rodina. Je to čas, kdy je potřeba pořádně uklidit a být tu pro  rodinu.

Kdy si připravuješ kázání?

Když to jde, tak si kázání připravuji  celý týden. V pondělí se podívám na texty a nechám je v sobě zrát, pak si k tomu hledám různé materiály, vzpomínám, co jsem k tomu textu četla, slyšela. V pátek se snažím mít už jasnou koncepci. Intenzivně na tom pracuji ještě v sobotu večer v posteli. My nejsme nikterak televizní rodina, ale nikdy by mě nenapadlo podívat se v sobotu, co se děje v televizi, protože ten čas si vyhrazuji na koncentraci.

Jsi farářkou už třicet let a musíš připravit asi  padesát kázání ročně. Neopisuješ někdy od sebe ze svých starších kázání?

Nemůžu, protože si je nepíšu,

i když bych to asi neměla říkat nahlas. Umím si napsat své kázání  až poté, když zaznělo z kazatelny. Snažím se mít kázání promyšlená, musím mít kostru, vědět, kam potřebuju dojít a co je v tom kázání podstatné. V některém podobenství je třeba věta, která je zásadní, nebo slovo, na které je potřeba položit důraz. To mám připravené, napsané, rozebrané. Ale i ve chvíli, kdy jdu na  kazatelnu, ještě něco obměňuju, protože vnímám skladbu lidí, kteří mi naslouchají. Někdy tam přijdou samí starší, někdy je to promíchané. Uvědomuju si, že se jinak dívají na svět osmdesátiletí, jinak čtyřicetiletí. A když tam mám děti, tak se s nimi snažím vyvolat dialog, abych je zaujala.

Stalo se ti někdy, že jsi vůbec neměla inspiraci?

Taky se mi to stalo, ale v mém případě je to takto -  už po třetí jsme změnila obec po sedmi letech. Někdy jsem po takové době cítila, že si nejsem jistá, jestli těm lidem ještě mám co dát. Oni sice tvrdili, že ano, ale to bylo něco jiného, než co jsem v sobě prožívala já. Když vejdeš do nové obce, tak vidíš věci nově. I když základy těch kázání musí být stejné. Když jsem byla mladá, tak jsem si kázání poctivě psala a prvních deset let je schovávala. Pak jsem si jimi jednou listovala a během dvou vteřin jsem je hodila do kamen, protože jsem měla pocit,  že nemůžu podle nich kázat.

Kam jsi za těch třicet let dospěla?

Něco je ve mně velmi konstatního, něco se proměnilo, ale čím jsem zralejší, tím jsem vůči životu ostýchavější. Je to možná i tím, jak se rozevřelo vědění. Jediný pocit, který mám, je ten, že čím jsem starší, tím se sama sobě zdám nemoudřejší.

Je na práci farářky i něco smutného? Nebo je to vždycky radost?

Není to vždycky radost. Ale svoje povolání neberu jako břemeno. Řekla bych, že těžké je to, když se mi lidé otevřou a prožívají těžký život. Myslím, že jsem od Pánaboha dostala jeden dar, a to že umím s plačícími plakat a s radujícími se radovat. Tedy nesu to s těmi lidmi. A to ostatní jsou překážky, které člověk musí na své cestě mít, aby se nenudil.

Vnímáš jako tíhu, že lidé za tebou jako za duchovním rádcem přicházejí s nějakým očekáváním, které možná nebudeš umět naplnit?

Ano, toto není zrovna z toho nejjednoduššího v mé službě. Ale říkám si, že pokud to udělám poctivě a nebudu chtít propagovat sebe samu, ukazovat, jak jsem dobrá, a pustím k tomu Pánaboha, tak že by to mělo vyjít. Že by se jim mělo dostat toho, co očekávají. Otázka ale je, jestli lidi někdy nemají svou představu a nečekají, že se jim do ní vejdu. Když už mají něco daného a nejsou  otevření, může se stát, že je zklamu.

Chodíváš taky za umírajícími, zažila jsi někdy na takové návštěvě nějaký silný moment?

Když se na to budeme dívat černobíle, tak jsem se setkala se dvěma postoji. Jsou lidé, kteří jsou už na sklonku svého života, ale  nechtějí vidět realitu, a jsou lidé, kteří tu realitu přijmou. Někdy mám pocit, že někteří lidé ještě na smrtelné posteli  sobě, Pánubohu i mně lžou. Prostě nepřipustí tu realitu. Takových lidí je mi strašně líto. Když dělám pohřby,  mám při nich občas pocity úzkosti. Některé zase dělám s obrovskou lehkostí a radostí. To je tehdy, když vím, že ten člověk svůj přechod unesl. To považuju i pro sebe za velké obdarování, když takového člověka smím potkat a pak třeba i stát nad jeho hrobem.

Co lidé na smrtelné posteli od tebe potřebují slyšet? Co od tebe chtějí?

Někdo chce slyšet, že je mu odpuštěno, že se nemusí bát odejít do té neznámé existence. Někteří jsou tak silní, že jim stačí jen lidský kontakt, že to mezi sebou a Pánembohem mají vyřešeno. To souvisí s tím, jak je člověk otevřený nebo introvertní. Někdo tě třeba k sobě nepustí. Pamatuji se na smrt svého tatínka, kterému postupně amputovali obě nohy. Pravidelně jsem za ním docházela do nemocnice a říkala jsem mu: „Tati, já ti třeba budu číst žalmy.“ On mi odpověděl: „To jsi hodná, ale mezi mě a Pánaboha nevstupuj. Já tě tam teď už nepotřebuji.“

A ty téma smrti máš sama pro sebe zpracované?

Možná jsem lehkovážná, ale přiznám se, že jsou momenty, kdy se na smrt i těším.  Jsou chvíle, kdy je mi strašně smutno z celého života, z celého světa, kdy mám pocit, že děláme něco, co je naprosto nedobře. Několik let jsem byla s rodinou v Indii, viděla jsem tam tu šílenou bídu některých lidí, kteří jsou míň než zvířátka. Tisíckrát jsem se ptala: proč? Je to i v jiných světadílech.  Přijdou chvíle, kdy bych byla ráda maximálně solidární s těmi lidmi a bolí mě srdce, protože my Evropani se tady máme nezaslouženě dobře  a je nám to v podstatě jedno. Jsme zhýčkaní, naprosto rozmazlení. Lidé kňourají, dokonce i ti, kteří zažili daleko horší časy, válku… a teď nadávají na poměry. Z toho je mi smutno. Někdy si říkám, Panebože, dovol mi ještě dochovat naše mládě, čtrnáctileté, a pak si mě klidně vem, mně už se tu nechce být. Na druhou stranu si pak říkám, ženská, rouháš se, nic ti tu nechybí, mluví z tebe roupy…

A co myslíš, že tě čeká po smrti?

Jistě setkání s Bohem, ale těším se i na své rodiče. Na setkání s lidmi, které jsem měla ráda.

Mluvíme spolu těsně před Dušičkami, proto nám snad čtenáři odpustí, že se bavíme i o smrti a umírání.  Jaká slova útěchy míváš pro pozůstalé?

Když se člověk nebude dívat jen do výkladních skříní, ale i do přírody, tak přece ví, jak to chodí. Semínko vzklíčí,  je z toho krásná rostlinka, která vydá plod, pak začne vadnout, skloní hlavičku a zajde. Podobný života běh má i zvířátko i člověk. Pokud  už od dob, kdy začíná uvažovat, nepřijme fakt, že je poutník, když nechce připustit myšlenku, že ta cesta může pokračovat i po smrti, tak takovému člověku žádnou útěchu nedáš. Takoví lidé se přimknou k věcem, vztahům a není pro ně útěchy.

Moje maminka byla veliký svéráz. Kritická ke slovům farářů, velmi si všechno promýšlela a nespolkla každou větu, která z kazatelny zazněla. V závěru života byla hodně nemocná a odchod z tohoto světa byl pro ni vysvobozením. Když ji pro bolest museli odvézt na pohotovost, dala tatínkovi pusu a  rozloučila se s ním slovy: „Tak ahoj, asi už se neuvidíme.“ Já jsem tehdy byla pryč a s maminkou jsem si ještě krátce předtím telefonovala. Říká mi: „Holka, mně je strašně zle. Nemůžu nic jíst.“ Na to jsem jí odpověděla: „Mamko, vždyť mi takhle umřeš!“ A ona naprosto vážně odvětila: „Samozřejmě, že umřu. A už brzy.“ A já jí říkám: „Co to povídáš za nesmysly?“ A ona mi říká: „No snad jsi na to připravená, vždyť jsi farářka!“ „No mamko, jsem a nejsem!“ Náš hovor proběhl večer, ráno jsem vstala a lítala jsem po bytě jako lev v kleci, říkala jsem si, co se to se mnou děje? V tu dobu si maminka volala pohotovost, protože už bolestí nemohla vydržet, s  tatínkem se lehce rozloučila a v nemocnici pak kratiččce na to zemřela. Půlden po našem rozhovoru. Nestihla jsem za ní ani přijet. Ale dodnes ji vidím, s jakou noblesou zvládla ten přechod na druhý břeh. Pánubohu tak věřila, že se toho vůbec nebála.

Za chvíli tu budeme mít Vánoce; i když jsi duchovní, prožíváš je jako žena, kterou těší to pečení, zdobení, vaření…?

Těší. Velmi mě to těší. Vždycky jsem milovala rukodělné výrobky. Od dětství jsme mamince pomáhali. Myslím, že v té příjemné rodinné atmosféře, v tom teple, kde to všechno voní cukrovím, je i té vánoční zvěsti víc, než když člověk jen naskládá pod stromeček kupu dárků. My jsme doma pokročili tak daleko, že nekupujeme jiné dárky než lístky do divadla, do kina…

Jak prožíváš advent?

Začnu intenzivněji pracovat pro lidské duše. Snažím se jim ukázat, že  Vánoce potřebují nějakou přípravu. Že být milý a láskyplný jediný večer v roce  je příliš málo.

Jedna věc mě na Vánocích bolí a trápí, ale asi se s ní nedá nic dělat. Vím,  že kdysi a dokonce ještě v mém dětství, byly  rodiny otevřenější vůči tomu, kdyby přišel někdo zvenčí, nečekaně. Dneska se domnívám, že je to naprosto vyloučeno právě pro to množství darů, které se v rodinách rozdávají. Nečekaný návštěvník by rodinu uvedl do velkých rozpaků. Pokud by lidé pochopili opravdový smysl Vánoc, byli by zase o kus dál.

Myslíš, že je pro duchovní prožitek Vánoc důležité i to, co je okolo a co dnes může být spojeno spíše s konzumem? Myslím tím stromeček, ozdoby, světýlka, atmosféra…

Člověk je v podstatě estét a potřebuje vjemy krásna, aby se v něm něco navodilo.. Tak, jako je ti dobře v přírodě, protože příroda je svým způsobem dokonalá, kdy cítíš Boha právě za tou krásou a dokonalostí. Krása má nezastupitelné místo v našem životě. Věřící člověk, i když není nikým obklopen, sám ve skutečnosti není. Má Vánoce v tom, že pro něj přijde Kristus, že se pro něj narodí. Když je na určité duchovní úrovni, tak se může pustit do horlivé modlitby a pak se mu dostane daru velikého…Ale pokud je člověk netknutý touto vírou, tak může mít jen oči pro pláč, sednout si třeba do hospody a tam smutnit…

Chcete se vyjádřit k tématu? Přidejte váš názor.

Přidat komentář