Spoutaná nespoutaná Jiřina Šiklová

siklova

Mnoho rozhovorů je v zásadě nudnou záležitostí. Tušíte, jak bude rozhovor probíhat, tušíte, jaké budou odpovědi na vaše otázky. Na rozhovor s Jiřinou Šiklovou jsem se těšil. Jen málokdy totiž děláte rozhovor s někým, koho lze označit za postrach novinářů. Snad nejznámější česká socioložka, spisovatelka a nepolitická politička si totiž ve většině rozhovorů nebere servítky a není pro ni problém poslat redaktora výrazně dál, než jen do háje.

Oproti většině redaktorů jsem ale těsně před začátkem rozhovoru získal jednu nečekanou výhodu.  Jiřina Šiklová se totiž ve své nespoutané zvědavosti rozhodla ještě před začátkem rozhovoru vyzkoušet, jak fungují moderní policejní pouta, a zpovídání spoutané Šiklové mi dalo nepochybnou psychologickou výhodu nad jinak nespoutanou socioložkou.

Poslanci mají štěstí, že jsem se do parlamentu nedostala

Když jsem si pročítal rozhovory, které s vámi kdy kdo udělal, narazil jsem na velmi pěkně citovatelnou větu: „Pro lidi s morálními zásadami je velmi obtížně dělat politiku“.

Vy jste se na politiku v posledních letech dala a předpokládám, že jste morální zásady nezahodila. Chyběly vám tedy obtíže, nebo má vaše politické angažmá jiný důvod?

Čtete to velice zjednodušeně. Já se na politiku nedala. Kdybych chtěla dělat politiku, tak jsem do ní mohla jít před dvaceti lety. Ale mně šlo o něco jiného.  Některé z myšlenek Zelených jsou totiž všeobecně platné a není důležité, jestli je člověk opakuje v rámci předvolební kampaně nebo jen tak. Jsou to myšlenky, které je zkrátka dobré říkat.

Jenže ono se mohlo snadno stát a voliči vás mohli poslat do parlamentu. Kdysi jste řekla, že nechcete jít do politiky, protože byste musela být na lidi zlá. Buď by vás tedy čekalo být na lidi zlá, nebo byste v politice dlouho nevydržela.

No, jistě máte pravdu. Já bych asi v politice vzhledem k věku nemusela dlouho vydržet, ale určitě bych poznala jiné prostředí, protože jako socioložka si myslím, že člověk má poznávat prostředí. Když tam může být více méně jako zúčastněný pozorovatel, tak je to ideální stav. Protože jako zúčastněný pozorovatel se musíte trošku přizpůsobit, ale nemusíte tam patřit.

Takže taková studijní cesta do parlamentu?

Tak, studijní cesta do parlamentu. Určitě bych o tom napsala zajímavé články. Jsem o tom přesvědčená.

Tak to mají poslanci vlastně docela štěstí, že jste se do parlamentu nedostala.

Doufám, že si to uvědomují.

A budete se dál snažit poznávat osobně politické prostředí, nebo už stačilo a spokojíte se s nenápadným pozorováním zpovzdálí?

Můžete reflektovat, co se děje, a současně být podílníkem. To je vynikající zkušenost, a navíc já se opravdu domnívám, že stát jen tak mimo a neangažovat se je sice hezké, ale ve skutečnosti to dělají lidé, kteří se sice stále chtějí jakoby neangažovat, ale paradoxně si svou roli plní právě tím, že jsou neangažovaní, aniž si to uvědomí. To je problém identity.

My vlastně stále se snažíme přehazovat zodpovědnost na někoho jiného. Často říkáme: ti a ti by měli to a to udělat za nás. Je to tím, že jsme jako společnost ještě nedospěli?

Myslím, že jsme v tomhle směru nedospěli, protože jsme byli příliš dlouho vedeni. To není jenom těch čtyřicet let v socialismu, musíme přičíst i deset let od roku 1938, kdy byly poměry takové, že jsme se stále domnívali, že za nás rozhoduje někdo jiný. A právě to vědomí „my a oni“ je strašně jednoduché schéma celého pojetí dějin. Je to ovšem zároveň pojetí velmi infantilní. Dítě se také necítí odpovědno za to, co dělá. Buď plní rozkazy, nebo je neposlušné.

Vrátím se k politice. Máme za sebou volební rok, máme dokonce i vládu, byť v ní není jediná žena…

To není podstatné. Jsem přesvědčená, že člověk má v demokratickém systému především zastávat názor, a teprve pak se zajímat o to, jestli jde o muže nebo o ženu. Podle pohlaví se člověk nediferencuje. Aspoň tedy v demokratickém systému. Osobně se domnívám, že daleko důležitější je, když člověk volí program politické strany, a teprve následně přihlédne k tomu, jestli dotyčná politická strana má, nebo nemá, určité kvóty pro muže a ženy.

Třeba pojetí „strana žen“ je pro mě stejně nesmyslné, jako třeba strana určité národnosti. Jestliže vycházím z biologických zájmů, pak se v mnoha případech nemohu rozhodovat, jsem determinována.

Vždycky jsem si vážila křesťanství, že nebralo člověka deterministicky, tak jako ho bral deterministicky třeba marxismus a že tedy naopak křesťanství bralo člověka jako subjekt, který je tedy svéprávný, vidí cestu, svoji perspektivu a předpokládá svobodnou vůli.

Média jsme stále ještě nepochopili

V posledních měsících to vypadá, jako by vznikal jakýsi mezigenerační střet. Na sociálních sítích vznikají skupiny vymezující se proti starší generaci, v rámci předvolební kampaně vzniklo video Přemluv bábu. Ale existuje mezigenerační střet opravdu? Není to jen mediální bublina?

Ano, myslím, že to bylo vytvořeno především mediálně Tohle podbízení se generacím a štvaní generací mezi sebou je něco, co se dobře hodí ve volbách.

Podívejte se, jestliže vám budu neustále říkat, že na mě doplácíte, tak je samozřejmé, že se na mě naštvete. Jestliže ale řeknu, tato generace vytvořila určité hodnoty a tyto hodnoty byly takovým a takovým způsobem využity nebo zneužity politickým establishmentem, tak to budete brát daleko pozitivněji. To, co se objevilo v poslední době, je tak vlastně zneužitím myšlenky mezigenerační solidarity na mezigenerační averzi, a to by se podle mě rozhodně dělat nemělo.

Ale stalo se, a faktem je, že to nebude horší, pokud to politici a média nebudou interpretovat stále stejným způsobem. Pokud se budou tyto problémy interpretovat jako mezigenerační solidarita, bude je i většina lidí vnímat jinak.

Jsou tedy média tím, kdo je za vznik mezigeneračního střetu zodpovědný?

Média nemůžeme chápat jako odpovědná, protože média mají jinou funkci. Uvědomme si už konečně, že média jsou produktem trhu. To, co se prodává, se musí líbit, a lidem se líbí to, co je senzační, to, co je štve, nebo to, co je odlišuje. Dokud tento princip nepochopíme, tak si jen těžko uvědomíme reálnou funkci médií.

Dnes už sice média nejsou ideologickým nástrojem jednostranným, ale zato jsou ideologickým nástrojem toho, co je prodává. Pokud lidé touží po senzačních zprávách, po historkách z tak zvané VIP společnosti, pak je samozřejmé, že právě takový obsah média nabízejí.  Musíme si uvědomit, že média, noviny, zprávy a jejich obsah jsou zkrátka otázkou trhu.

My ale většinou nechápeme média jako komerční produkt, jako podnikatelský záměr, ale spíš jako veřejnou službu. Pravda, často tak asi chápeme téměř jakékoli podnikání.

Pochopitelně. Protože jsme se nenaučili správně diferencovat. Já obdivuju lidi, kteří se pustí do podnikání, kteří jsou schopni podnikat, kteří jsou schopní riskovat a opravdu vytvářet hodnoty prostřednictvím trhu. Já to neumím.

Vy jste si ale v životě taky často zariskovala, dokonce to při pohledu na váš životopis vypadá, jako byste měla neuvěřitelný čich na to, co aspoň trošku mohlo zavánět průserem, a do toho jste šla po hlavě. Nemrzelo vás to někdy? Mohla jste si užívat klidný, bezproblémový život…

Ne, to mě nemrzelo, protože jsem si uvědomovala svoje vlastní hodnoty, i že nejhorší je, když nemáte v souladu svoje přesvědčení s tím, co děláte. Ze všeho jiného se můžete vyspat, vystřízlivět, převlíknout, ale s vlastním svědomím neuděláte nic. A to je ta nevýhoda. Nebo taky výhoda.

Mám právo být staromódní

Bylo by chybou nezmínit vaše knihy. Zatím poslední nesla název Matky po e-mailu, a když se podívám na názvy knížek předchozích, pak jako by v nich byla určitá technologická gradace. Měla v názvu dopisy, e-maily, takže co bude příště? SMS, Facebook…

Příště, jestli se mi to podaří, chci napsat o smrti. O tom, jak se člověk vzdaluje, aniž by si jeho okolí uvědomovalo, že se jejich blízký blíží k tomu, co je budoucností každého z nás. Mám pocit, že nám totiž v poslední době hranice mezi životem a smrtí, mezi lidským a božským uniká, že ji většina lidí vůbec nevnímá.

V minulosti byl člověk v průběhu církevního roku konfrontován s tím, co to je bytí člověka, a tedy i se smrtí jako takovou. Většina lidí měla díky tomu vzory chování i pro mezní situace, třeba jak se má chovat matka, když jí zemře syn. Měli představu o tom, co je smrt, a s postupujícím rokem i představu adventu jako tunelu, na jehož konci svítí hvězda, nebo nové očekávání.

Dnes, když řeknete tunel, tak si většina lidí představí vytunelování fabriky nebo nějakého podniku, nebo opravdu tunel jako díru do země. Ale jen málokdo vidí tunel jako cestu.

A jak jste daleko s přípravou?

Zatím sháním náměty. Jde ale o to, dostat se do určitého rozpoložení. Nerada bych, aby z toho vznikla knížka vědecká. Takových publikací vychází celá hromada, řada jich vychází v sociologických časopisech, které i když odebírám, tak je vlastně ani sama nečtu.

Byla bych ráda, abych tím, co dělám, nějakým způsobem pomohla, nebo reflektovala to, co prožívají lidi kolem mě.

Člověk v takovém tom pyšném individualismu nereflektuje začlenění do rodiny, do kmene a tak dále. Vždycky když někam přijedu a když už si prohlídnu to, co mi místní chtějí ukázat, jdu na hřbitov. Tam totiž pochopíte daleko víc, protože právě na hřbitovech lidé řadu generací prezentují to, co pro ně bylo opravdu důležité.

Podívejte se na starý hřbitov, tam není napsáno jen ten a ten, narodil se tehdy a tehdy, zemřel tehdy a tehdy. Často je tam zmínka o rodině. I ti nejchudší lidé měli svoje určení. Ti a ti z Jelenova. Ti a ti z Dolní Lhoty. A to je určení rodem, místem a de facto je to i kontinuita života, která tady zůstává. Člověku se daleko lépe umírá, když ví, že někam patří a že někam patřil, než když tím vypjatým individualismem má zemřít jen jako jedinec. To je možná staromódní, já už mám právo být staromódní.

Chcete se vyjádřit k tématu? Přidejte váš názor.

Přidat komentář